Sklepení
Na přednášky ve škole jsem se pokaždé celkem těšila, studium mi šlo. Jednoho dne, jsme, celá třída, zapomněla vypracovat seminární práci, která měla být součástí výuky. Při kárání ze strany profesorky, jsme se ještě ke všemu nechovaly slušně a brzy jsme poznaly, jakou chybu jsme udělaly. Na naší škole byly zavedeny tělesné tresty, protože pomáhají více při odstraňování chyb a poslušnosti studentů, než domlouvání. K trestání je ve škole uzpůsobeno sklepení. Je tam vše, co je k trestání potřeba, sklep má více místností.
Došlo i na mě. Šli jsme vždy s vybranou profesorkou po starých schodech do sklepení školy, kde jsou místnosti pro trestání vždy již připravené, v jedné místnosti jsou trestné lavice, v další trestná koza a kříž, aby trestání bylo, co nejjednodušší. Na schodišti bylo vlhko a chladno, žárovka nevydávala moc světla, občas se mi zdálo, že bliká, v tu chvíli mě napadlo, jaké by to tady bylo jako za starých časů, místo blikající žárovky, kdyby zde byly zapálené svíce. Na konci schodiště byly veliké masivní dveře. Zastavila jsem se před nimi a přemýšlela, co mě dnes vlastně čeká. Cítila jsem, že je mi zima, mráz mi šimral po zádech.
Najednou se dveře otevřely, viděla jsem malou místnost, kde ale bylo hodně světla. „Svlékni se, potrestaná musíš být nahá, nezasloužíš si dále být oblečena.!!“ Vůbec se mi nechtělo. Zaváhala jsem více, než bylo třeba. Dostala jsem facku a druhou. Facka byla silná, upadla jsem, v hlavě mi zvonilo. „Vzpamatuj se!!! A dělej!!! Svlékat!!!“ Tvář mě pěkně pálila, pomalu jsem vstávala, oči mi zalily slzy, neodvážila jsem se promluvit a raději se začala svlékat. Oblečení jsem složila na hromádku a stoupla si do rohu, do předepsané pozice. Ruce za hlavou a čekala jsem na svůj ortel, na to, co právě bude následovat a po úvodní facce mi bylo jasné, že dnes mě to bude pořádně bolet.
Otevřely se další dveře, vešli jsme do větší místnosti, u stropu byly dřevěné trámy, uprostřed místnosti byl strop podepřen sloupy. Dalším vybavením místnosti byly studené dřevěné lavice, které čekaly na neposlušné holky, jako jsem byla já. ¨
Trestání začalo prohlídkou. Musela jsem se postavit před lavici, roztáhnout nohy, ruce za hlavou. Cítila jsem se hodně ponížená, pokořená už jen tímto trestem. Samozřejmě že to byl účel, trestající dobře věděli, jak nás donutit poslušnosti a pokoře. Ale já si uvědomila, že vlhnu, že kromě toho, že mě to ponižuje, zároveň mě taková prohlídka vzrušuje.
„Tak ono se Ti to líbí, tak začneme a uvidíme, jestli se Ti bude líbit i pokračování. Na začátek bude zajímavý výprask, nebudu Tě ani moc šlehat a přesto uvidíš, že si užiješ více než dost. Použiji lehkou přípravu k výprasku zadečku, uvidíme, jestli pak ještě budeš mít chuť zlobit.“ Netušila jsem, co mě čeká, dostala jsem krytku na oči a ta mi bránila, abych viděla, a tak jsem jenom čekala. Paní profesorka měla pravdu, stačilo jí jenom lehoučce švihat a brzy začala mé smysly pohlcovat žahavá nesnesitelná bolest, spalovala kousky mého sebevědomí. Říká se, že kouzlo kopřiv spočívá v tom, že nepříjemné pocity jsou neodvolatelné. Jakmile je jednou použijeme, musíme si vše užít až do odeznění účinku. Dostala jsem asi 50 ran na zadeček a musím říci, že je připravený dostatečně. Zadek hořel. Nebolelo to, ale žahalo – dokonale.
“Ještě něco, aby se ti prokrvily a zvětšily prsa”, chechtala se, zatímco mi novým, nepolámaným svazkem kopřiv šlehala prsa ze všech stran. Mám je dost veliké, tak proč? Ale nedosti na tom. Budeme pokračovat. Už jsem se ani neodvažovala pomyslet, co tím zamýšlí, ale nenechala mě dlouho hádat.
Mezi kolena mi dala tyčku, abych nemohla dát nohy blíž k sobě. Pak jsem si sama musela rukama roztáhnout mé pysky od sebe, co to nejvíc šlo a ona mi mezi ně nejprve jen zlehka položila nový, čerstvý svazek kopřiv. Bylo to více než nepříjemné. Ovšem můj křik a pláč se změnil v nepříčetný řev, když tímto svazkem začali tahat zezadu dopředu a zpět jako pilou. Celé pohlaví bylo rázem jako v ohni. Nevynechali ani kousíček mé kundičky od poštěváčku až po hráz a rýhu mezi půlkami. V ten okamžik jsem si myslela, že to snad ani nemůžu přežít. Přežila.
„Teď si klekni!! Tady před tu lavici! Pěkně si vychutnej pocity z kopřiv, pak budeme pokračovat ve výprasku. Budeš vzpomínat na kopřivy, že byly krásné, čeká Tě bolest.“
Za chvíli už jsem se musela položit na připravenou lavici. Nebyla jsem zde sama, již dvě spolužačky ležely na lavicích, prásknutí biče mě vylekalo, holky ječely při každé ráně, jejich zadnice a záda byly úplně červené, nedivila jsem se, že křičí bolestí, jak toto zvládnu já, budu hrdinka?
Položila jsem se na volnou lavici, ke které jsem byla ihned připoutaná provazem. Nebylo vyhnutí, už se mi nepovede utéct. S napětím jsem očekávala, co přijde. První prásknutí biče, první pruh na zadku, pruh, který byl jako oheň. Budu se snažit ještě nebrečet. Svisst.
Profesorka mě začala bičovat pravidelnými ranami, zadek mi hořel. Znovu a znovu zasvištěl bič a dopadl na má záda, na můj vysazený zadek. Palčivá bolest mě přiměla k výkřiku. Ráz na ráz mi dopadaly na záda další rány, jako by mě někdo řezal nožem. Bičovali mě dost dlouho. Slzy mi tekly proudem, bolest se stupňovala, křičela jsem. Najednou mi začala ruka trestající hladit záda, zadek, pak mě čím dál tím více do zadku štípala. Pak znovu vzala nástroj na trestání. Na mém zadku, na kůži zad byly vidět stopy po bičování, temně fialová jelita, tentokrát se mě nedotkl bič, ale rákoska, můj zmučený zadek čekalo další trápení. Plesk.
"Auuuuuuu."
Plesk.
"Auuuuuuuuuu."
Švih přes zadek.
"Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa, už prosím neeeeeeee,"
Mlask. Velká rána rákosky mi trhá pokožku. Prask. Prask. Nešetří mě, rány jsou dost silné. Křičím. Profesorka mrská rákoskou v pravidelných intervalech už hodně zbitý zadek, teď se zaměřila na napnutá stehna.
"Ouaaaa, aaaaaa, ouuuuuuuu."
Bolest se stále stupňovala, až jsem se najednou počůrala. Cítila jsem se hrozně. Výprask náhle ustal, celé tělo mi hořelo. Profesorka na mě chrstla kýbl ledové vody. Zastudilo to, probrala jsem se. Ale výprask zatím ustal.
Ale trestání ještě neustalo. Šikovně nade mě byl zavěšen svícen. Po chvíli jsem zjistila proč. Svícen byl pěkně nakloněn, přesně tak, aby kapky vosku padaly na mé tělo, pálily, ale šlo to snést, více mě pálily jelita, silně rudé pruhy, které pokrývají mé tělo. Mezitím se paní profesorka odešla na druhý konec místnosti, sledovala, jak jsme všechny potrestané, a jak trest pokračuje. Určitě se dobře bavila.
Potom už nás nechali, myslím, že si dlouho budu pamatovat, jaké povinnosti mám plnit.
0 komentářů:
Přidat komentář